Nedávno jsem četla článek o tom, že u nás přibývá žen na mateřské dovolené – alkoholiček. Musím říci, že mě to dost překvapilo. Důvodem popíjejících matek je prý pocit samoty, odtržení od dřívějšího společenského a pracovního života. V článku byl popsán případ matky, která se jednoho dne probudila až v odpoledních hodinách, nad ní stojící dvě děti ve strachu, co se mamince stalo. To bylo poslední kapkou před jejím nástupem na protialkoholní léčbu.

Dost často nad tím přemýšlím, zda jsem někdy měla nutkání sáhnout po skleničce nějakého lahodného moku. Ale neměla. Přiznám se, že mě to nikdy nenapadlo. A nikdy mě ani nenapadlo, že se cítím osamocená. A právo bych na to měla. Babičky jsou daleko, partner přichází domů až v (pod)večer, takže jsem se synem celý den sama. Navíc jsem často tak unavená, že by mě porazil i punč. Tím vším ale nechci říci, že těm ženám nerozumím. Spíš jsem pochopila, že moje pocity plynoucí z totální změny pracující single ženy na pracující matku, trčící celý den v domácnosti, která i přesto nemá čas si ani umýt vlasy, jsou pocity dosti rozšířené. Raději než po skleničce ale sáhnu po koktejlu sebelítosti. Dobře mi rovněž dělá prezentace toho, jak mi můj partner nepomáhá a jak jsem na všechno sama. Ale to bude ještě samostatné téma na pokračování.

Zvláštní na tom všem je to, že když mám šanci „vypadnout“ z domu do kina, divadla, na firemní večírek nebo na pokec s přáteli, vymýšlím si důvody, proč nemůžu jít. A tady sama sobě nerozumím. Trochu úsměvný příklad za všechny. Po mnoha měsících jsem se chystala na firemní večírek. Moc se mi tam nechtělo, měla jsem pocit, že se nebudu schopná uvolnit ani konverzovat. Abych si tam připadala opět alespoň trochu sexy, pořídila jsem si napařovací natáčky. Od rána jsem přemýšlela, který černý model mě nejvíc zeštíhlí a odpoledne věnovala svému účesu. V podvečer, mezi všemi mateřskými povinnostmi, jsem si sundala natáčky a zjistila, že to vypadá nějak divně. Po hodině zoufalého boje s mými kadeřemi a střídavým lakováním, rozčesáváním, gelováním vykouzlila na hlavě něco, co můj přítel okomentoval slovy: „Pěkný, mámo, 70. léta jak vyšitý.“ Pokud mám špatně udělané vlasy, cítím se špatně, věříte mi, že? Hodina pokročila a já jsem si v afektu zničila jak účes, tak pro jistotu i make-up, abych měla jasno, že nikam jít nemůžu. Vzápětí mi volal kolega, prý kde jsem, že tam na mě čekají nějací lidé. To mě povzbudilo a já se znovu rychle oblékla, udělala si culík, zavolala taxi a na přítele houkla, že se vrátím co nejdříve. Koukl na mně a zvolal: „To tam půjdeš nenamalovaná?“ Bože, zrcadlo bylo nemilosrdné. Sedla jsem si v koupelně na židli a začala brečet nad tím, jak jsem nemožná a pak se převlékla do pyžama.

No nejsem já zoufalec? Divné na tom je to, že jsem byla ráda, že to takto dopadlo a já mohla zůstat doma. Otázka na závěr, dámy, až už jste vdané, svobodné, rozvedené, dětné, bezdětné, pracující či v domácnosti: Kdy se cítíte nejvíc samy a umíte říci proč? Jak bojujete s pocitem osamocení? Zoufáte si nad tím, že jste zavřené doma, ale když máte šanci vyrazit do ulic, najednou se vám nikam nechce…