Před třemi lety mi moje na první pohled velmi vyrovnaná kamarádka sdělila, že poprvé zašla k psychologovi. Důvodem prý byl „těžko popsatelný pocit nezakotvenosti a prázdnoty“ v jejím životě. Psycholog, resp. psycholožka jí uklidnila, že je tento pocit v jejím věku (32) normální a že by se divila, kolik lidí, stejného věku a diagnózy, za ní chodí. Velmi často si na to vzpomenu. U psychologa jsem ještě nikdy nebyla, ale podobné pocity mám také – jsou těžko popsatelné, někdy tíživé a často mám obavy, že definitivní.
Co se mi stalo? Do svých 32 jsem byla šťastná single žena s dobrou prací, vlastní hypotékou, obdivem těch bytostí druhého pohlaví, mnoha přáteli a rušným společenským životem. Ovšem, nejen má matka, profesí psychiatr, mi při každé její návštěvě musela zcela nevhodným způsobem připomenout, že bych se měla vdát a mít dítě. Jinak že prý ze mě bude zapšklá manažerka. Poslouchat tyto rozsudky bez přestávky minimálně 5 let na mě zanechaly stopy. Inu, jak říkal Freud, nikdy nesmíš léčit členy své rodiny. Tam to totiž „ujíždí“ špatným směrem. Ve 33 jsem mamince mohla konečně ukázat těhotenský průkaz. „Jo? Tak to je fajn,“ konstatovala. Svatba pro ni byla druhotná záležitost – ještěže tak.
Čekala jsem, že když budu mít dítě, nebudu řešit věci, které ženy běžně řeší, ale opak byl pravdou. Kde byla moje pěkná postava, kde byla má pěkná prsa? Moje padající vlasy bez lesku, nepadnoucí oblečení, stále 10 kilo navrch, kruhy pod očima se pěkně doplňovaly s mou společenskou izolací (mí kolegové mi dříve říkali „kočko“, nyní pouze „matko“). Abych to zkrátila, mám životní krizi, když se na ulici dívám na mladé slečny a říkám si, že mé mládí už je pryč, že má krása začíná odcházet? Že se pomalu, ač velmi nerada, řadím ke generaci čtyřicátnic? Před pár lety jsem si myslela, že jsem to ve svém oboru dotáhla docela daleko.
Dnes mám pocit, že neumím ani základní věci, že jsem svého maxima už dosáhla, zároveň, že mě má práce už nebaví, ale nemám sílu začít něco nového. Do mého života se pomalu, ale jistě vkládá nízký pocit sebedůvěry, ať už se týká mé visage či profesní dráhy. O těchto pocitech bych mohla psát další 2 hodiny a bylo by stále o čem psát. Znovu vzpomínám na onu psycholožku mé kamarádky, která říká, že to je normální. Včera jsem po delší době potkala mou spolužačku z vysoké. Má dvě malé děti a pro mě vždy představovala symbol vyrovnanosti a pohodového přístupu k životu. Na otázku jak se má, mi sdělila, že jde právě od psychologa. Můj údiv ihned okomentovala slovy: „No, víš, mně to pomáhá, já miluju svoje děti, ale v životě mi teď něco chybí, prostě ani sama nevím, co mi je“.
Jak klasický příklad toho, čím prochází mnohá inteligentní žena, zvyklá na určitý způsob života, poté, co se jí tento zásadně promění příchodem dítěte. Čím to je, že vždy toužíme po tom, co zrovna nemáme? Většina nedobrovolných single žen touží po spolehlivém partnerovi, se kterým by si mohla pořídit mimčo (pokud biologické hodiny tikají a tikají…). A pokud se to povede, náhle se jim začne stýskat po bývalém životu. Kdyby to tak šlo vrátit alespoň na jeden den…. Ale nejde. Nezbývá pak nic jiného, než vzít rozum do hrsti a přiznat si, že určitou životní etapu už máme zase sebou a čeká nás jiná – jsme matky, máme zodpovědnost za děti a záležitosti typu povadlá prsa po kojení či nedokonalá postava po jednom či více porodech už nejsou v životě to nejdůležitější (i když nás to hodně trápí). Navíc… některé věci určitě půjdou napravit, až nastane vhodná doba (rozuměj až na to bude čas). Jsem si naprosto neotřesitelně jistá, že jednou, v budoucnu, přijde chvíle, kdy budu sedět na nudné poradě v dokonale padnoucím kostýmu dokonale maskujícím nedokonalosti postavy, budu vzpomínat na dobu mateřské dovolené a v duchu si říkat: „Kéž by to tak šlo vrátit. Alespoň na jeden den.“
Ahoj, mnohem horší je pak návrat do práce, kde jakoby začínáte znova. Jsou tam jiný lidi, hlavně mladší a energické mladé kolegyně, mnohdy i jiný šéf a vy si nejste jistý skoro ničím. Hlavně tím, co jste tam dřív úplně automaticky dělali. Teprve až si „sedne“ návrat do práce, považují to za návrat k normálnímu životu v tom smyslu, že je člověk už zase sám sebou. Já se vrátila do práce před dvěma měsíci po 7 letech (a to mi je jen 34) a mám co dělat, abych to zvládla. Naštěstí mi vycházejí vstříc a dost věcí pochopí. Hlavně si musíte věřit a nestrkat sama sebe do druhý kategorie.
Jsme generace, kde se lámou dva světy, ten, který nám ukazuje západ – úspěšné ženy a ten, který máme v našich matkách – model rodiny za každou cenu. svět dvou paradoxů, kdy nevíme, která z těchto dvou cest je ta správná a ke zvládnutí je asi jen jediná cesta – sebrat sílu a vnutit svému podvědomí, že tu cestu, kterou si vyberu je ta správná. chce to ale silnou vůli a třeba mě se jí právě moc nedostává. bojujme. podepsána Ivy
Nejlepší je, když od vás chlapi očekávají oboje – v práci úspěžnou ženu, doma vzornou matku, manželku, uklizeno, navařeno 🙂 A já mám pocit, že mi čas i život proklouzává mezi prsty, snažím se stihnout všechno a vlastně nic pořádně. Zhruba jednou týdně na mne přijde odhodlání, že si konečně ten život pořádně zorganizuju a všechno to půjde – vždyť jsou přece ženy, které to zvládají. Neznátě nějakou, že bych zašla pro radu? Ast