Tak ne, že bych si připadala zas tak stará, je mi 36, ale pravdou je, že když mě někdo osloví „slečno“, dělá mi to dobře. „Mladá paní“ už mě tak netěší, ale za pár let za to budu vděčná.

Dnes jsem si po dlouhé době vyrazila do nákupního centra. Předsevzetí, že si nějaký ten hadřík nakoupím až potom, co shodím 10 poporodních kil, jsem splnila jen napůl. Protože jsem vyznavačkou vyvážené stravy (tabulka čokolády v každé ruce), jde to velmi pomalu. Ale vy víte, dámy, že slastný pocit u pokladny v obchodě s oblečením potřebuje občas každá z nás. Já si dnes ve slevě pořídila světlý kabátek. Taky tak milujete opakované prohlížení cenovky, na které je původní cena přelepena na tu několikrát nižší? Ach! Ovšem bylo tu něco, co mě v téměř všech kšeftech znervózňovalo…Byly to mladičké, krásné, vystylované sexy dívenky s dlouhými vlasy, plochými břichy a rozkošnými obličejíčky. Každá se na mě roztomile culila a dětským hláskem radila, co kde najdu. Tyto mladé krasavice s životem před sebou závistivě pozoruji hlavně u pokladny. Tam mě taky nejvíc štvou, ale říkám si, že za chvilku vypadnu. Skoro všechny mají dokonalé nehty, bokovky s blyštivým pásečkem, hezký make-up a super vlásky, grrr. A tak si někdy připadám jako ušmudlaná mladá paní bez nehtů a bez pásečku, která měla jít spíš do Marks&Spencer.

Jenže závidět takovým holčinám bych opravdu neměla, protože v tomto závodě nemůžu vyhrát. Vzpomínám si, jak jsme s holkama chodily v šestnácti my – plesnivé jeansy, široké svetry a la netopýr, trvalá (Bože!), fialová perleťová rtěnka a tekuté oční linky – fakt mazec. No jo, ale největší nespravedlnost byla ale v něčem jiném. Moje kamarádka Martina to jednou, když jsme šly po ulici a mladí pánové před námi okukovali slečny, co šly okolo, okomentovala slovy: „Já se na to fakt vykašlu, podívej se na ně! My jsme byly hubený jak lunt, ale kluci se nám tenkrát smály, že vypadáme jak oteklé jehly!“ Je to tak, měly jsme obě bezva figuru, Martina vysoká blond, hubená jak modelka, já gymnastka s pevným zadkem. Jenže holt v době, kdy to neletělo.

Ale všechno je tak, jak má být. Když se na ulici, v obchodě nebo v tramvaji nechtěně zaposlouchám do diskusí slečen s blyštivými pásečky, uvědomím si tu nenávratnost času a to, že bych už nechtěla, aby mi bylo 18 nebo ještě méně. Trochu jim závidím ty starosti se spolužáky, plánování prázdnin, společné čančání, než vyrazí na mejdan, ale už bych to znovu nechtěla. Nebyla bych to já, neměla dva krásné syny, tolik témat na diskusi s mými vrstevníky, nemohla bych si uvědomit věci, co vím dnes, neuměla bych brát své rodiče tak, jak jsem k tomu dospěla a nemohla bych být poučena ze svých chyb. Jen té čokolády bych nemusela tolik žrátJ

Podle vědců je žena nejatraktivnější ve věku 32 let. Je to logické – v tomto věku jsme ještě mladé a krásné, ale zároveň už nejsem žádná „ucha“, máme už něco za sebou, víme, co chceme, co rozhodně nechceme, máme svůj život, kariéru a ještě nám neujíždí vlak. Já už jsem sice za horizontem této věkové kategorie, ale uklidňuji se tím, že přece vypadám aspoň o 2 roky mladší, ne?!!

A tak mě napadá, že stárnutí je handicapem těla a mládí zase handicapem duše. A je to tak v pořádku. Ty hadříky už taky tolik neprožívám, a když mi náhodou zbyde trochu času a koukám doma do zdi, přemýšlím buď o tom, kam směřuje tento svět, nebo co udělám zítra k obědu – řekla bych kvalitativní posun, ne?:-) A v 36 tak handicapovaná ještě nejsem.

Tak proč tu fňukám? Je večer, jdu si dát kousek čokoládky. Až ji sním, budu si to vyčítat a naplánuji si dietu od zítřka (ta funguje spolehlivě, protože je to každý den od zítřka) a představovat si, jak si plním své životní sny. Dobrou noc, dámy:-)