Tak Vánoce mám zdárně za sebou a v posledních hodinách tohoto roku vzhlížím k novým zítřkům. Nemám ráda Silvestr, protože nemám ráda davy, davové radovánky a 1. ledna mám zpravidla depku. Letos se těchto pocitů nebojím, protože v rámci novoročního předsevzetí začínám některé věci poctivě ignorovat a filtrovat věci nepodstatné od podstatných. K tomu potřebujete pár facek – nikoliv těch manuálních, ty by byly fajn, ale takové ty materiálně-společenské políčky, se kterými nepočítáte a které vám otráví jinak poklidný životní rytmus.

Mám jednu velmi drahou kamarádku, kterou považuji za mé téměř identické psychické dvojče. Máme podobně náladové bouře, citové vzlety a pády a na mnoho věcí nahlížíme stejně. A protože si často ani nepotřebujeme nic vysvětlovat, používáme pro ušetření času praktickou terminologii. Jsem „labil“ – něco mě rozhodilo, vstala jsem nesprávnou nohou, jsem citově rozhozená (i bezdůvodně); jsem „srabil“ – horší obdoba labila, přidává se navíc pocit naštvanosti a vzteku (i bezdůvodně).

Takže má prosincová srabilita vypadala asi takto:
Pošťačka s podivným výrazem ve tváří mi přinesla obálku se zeleným pruhem – trochu mě polila horkost. Před pár lety jsem prodávala byt a stěhovala se jinam. Nevědouc o nedoplatku v pojišťovně a urgencích na staré adrese jsem si za tři roky vysloužila soudní obsílku, která mi uděluje zaplatit nehezkou částku peněz vymahačské agentuře a uhradit soudní poplatky, to vše dříve, než mi na dveře zaklepe exekutor – před Vánocemi parádní zpráva. Druhý den jsem si ze samé radosti rozbila dosti stupidním způsobem téměř novou sklokeramickou desku. Najednou mi připadlo jako dobrý nápad dát své skleněné kořenky do poličky nad digestoří a všechny mi po jedné vypadly na desku, která praskla. Můj drahý mě naštěstí neviděl, jinak by mě musel prohlásit za nesvéprávnou. A aby naše domácí tragikomedie měla pointu na úrovni, prasklo nám hydraulické (samo se pokládá dolů) záchodové prkénko patřící k luxusní designové hranaté záchodové míse. Nové nás přijde na 6 tisíc korun, takže jsme použili širokou izolepu a sedáme dál. O nic nejde, jsou to jen věci. Pokutu i úroky jsem pojišťovně zaplatila a dělám, že se to nestalo. Ale otrávilo mě to pěkně.

Mnohem více jsem ale byla v prosinci labil:
Někde jsem četla, že unavený člověk má sklony k (sebe)lítosti. Možná je to způsobené mou dlouhodobou spánkovou deprivací (to moje půlroční dítě nespí a nespí), ale poměrně často mě teď přepadá pocit, že žijeme ve světě, který plodí mnohem více negativ než pozitiv, a že se všechno bude jen zhoršovat. V prvé řadě nesnesu zprávy o týraných dětech. Zdá se mi, že čeští, patrně frustrovaní rodiče začínají být experti na nehezké chování ke svým dětem. Z doslechu svého okolí se jen za poslední dobu dozvídám o každodenním neustávajícím dětském křiku v jednom pražském činžáku, o movitých rodičích, kteří svojí překrásné malé dcerce dávají jíst starý šlichty a mají problém jí koupit knížku nebo pastelky, o chlapci, který hovoří o sebevraždě, za což může poděkovat svému satanistickému otci atd. atd. Nebudu pokračovat, abych nebyla ještě větší labil.

Bylo mi ale smutno i z jiných věcí. Volal mi můj táta. Žije v Řecku, jehož blížící se ekonomický pád odmítal dlouho připustit. Jeho poslední telefonát mě opravdu roztesknil. Měl smutný hlas, pochopil, že „se všechno hroutí“ a „nastane chaos“. Jeho známí, dříve například učitelé na vysokých školách, mu volají, zda nemá 20 Euro na jídlo, mnozí jeho přátele splácejí hypotéky a přišli o práci, někteří rodiče, jak jsem se dočetla, jsou dokonce nuceni dát své děti do ústavů, protože je nemohou uživit! Můj táta je v důchodu a může si gratulovat. Sice mu snížili důchod, ale má kde bydlet a co jíst. Ach jo, moje milované Řecko, chci tě zpátky jako dřív!! Ale ono asi nic nebude, jako dřív, všechno je v mlhavé budoucnosti a celý svět svírá nejistota.

A do toho mi ještě umřel Havel – symbol mého mládí, symbol vzdělanosti a charakterové kvality, kterou dnes moc nevidíte. Kdyby mu komouši nezhuntovali v kriminálu plíce, mohl tu ještě 10 let být. Sice by toho už moc nezměnil, ale věděla bych, že „dobrý člověk ještě žije“. Přestávám být homo politikus, protože se na ty polovzdělané a prospěchářské pány z parlamentu a vlády už nemůžu ani podívat. Ještě vloni po posledních volbách jsem po dlouhých letech měla pocit, že tahle skvadra by snad mohla v naší zemi provést něco kladného. Teď se divím, jak ještě někdo může sledovat politické debaty v médiích.

No nic, další rok skončil a jedeme dál. Věříme, že bude líp a chceme, abychom hlavně zůstali zdraví. A fakt na ničem jiným nezáleží. Takže si dávám předsevzetí, že přestanu kňourat a míň se trápit nad věcmi, které nezměním a pokusím se občas udělat něco, z čeho budu mít radost nejen já a moje rodina, ale třeba někdo jiný, úplně bezvýznamný.

Přeji všem lidem dobré vůle psychicky, fyzicky i materiálně zdravý rok 2012!!!!!!!!!!!!!!!!