Moje stará rodinná známá mi kdysi řekla, že porod dítěte je „nejvyšší tvůrčí akt“. A protože mám pocit, že jsem v poslední dekádě svého života nic kloudného nevytvořila, jsem ráda, že se mi podařilo před měsícem přivést na svět synka. Je samozřejmě krásný a je to mazel. Po dvou týdnech jsem přijala pozvání strávit týden u mé maminky na Vysočině i s dětmi. „Přijeď, vezmu si volno, pomůžu ti, odpočineš si!“ Fajn, říkala jsem si a viděla se, jak se budu vyvalovat na zahradě… Jenže to by nebyla moje maminka, abych po pěti dnech vzájemného soužití byla ze všeho a ze všech okolo na nerv a chtěla, aby mi všichni dali pokoj.

Existují prý dva typy lidí – jedni celý život dávají energii, druzí ji naopak berou. I když neinklinuji k paranormálním jevům, kartářkám, horoskopům, numerologii, astrologii apod., mnoho lidí mi jednoznačně přiřadilo osud člověka, který energii rozdává druhým. Jsem prý typ, ke kterému člověk jde. Je pravda, že už dlouhá léta funguji jako laický psycholog, přátelé i známí se mi rádi svěřují a mě to většinou těší a ráda s nimi jejich momentální strasti, většinou vztahové, proberu. Samochvála smrdí, ale všichni tito lidé mě donutili myslet si, že bych byla dobrý psycholog. No ale někdy ani psycholog není ve své kůži a nemá kolem sebe jiného psychologa. (Teď jsem si vzpomněla na Maxipsa Fíka – jeden díl vyprávěl o záchranářském psovi, který sám zapadl do sněhové závěje a vypravěč položil otázku – kdo zachrání zachránce?)

Ale vraťme se na Vysočinu, kde jsem zdatně celý týden fungovala jako rodinný hromosvod, do kterého se strefovaly blesky ze všech stran. Tentokráte mi to ale zvláštní potěšení nepůsobilo, neb jsem stále s vystrčeným prsem a padající hlavou chtěla hlavně klid a spánek. Vezměme to popořadě. Matka: jak už popisuje článek „Tu trubičku si neber, drahá“, s mojí máti to není zrovna jednoduché a bylo bláhové si myslet, že budu po porodu ušetřena poznámek, které mě za normálních okolností vytáčejí, ale teď ubíjejí. „To máš ty lýtka tak tlustý nebo oteklý po porodu?“ Ano, mám je tlustáááá ta má lýtka, protože jsem sakra v těhotenství přibrala a sakra jsem to ještě neshodila! “No doufejme, že to shodíš, kde jsou tvoje krásné nohy?!“ (kouká spod brýlí a pojídá ke kávě věnečky). Když se pokusím vrátit úder vědomě sprostým „A kde jsou tvoje?“, dozvídám se, že na ní už nezáleží. Pak přišla na návštěvu moje kamarádka v 9. měsíci těhotenství a postěžovala si na svou postavu. Moje maminka ji uklidnila tím, že já jsem na tom mnohem hůř 🙂

Celý týden jsem poslouchala poznámky toho to typu (nevynechala ani nezbytnou kritiku mého účesu, který mě, jako vždy, děla starou) včetně komentáře k výchově dítěte: my jsme se s vámi neměli čas tak párat, jako vy; vy s tím jídlem tak naděláte – já jsem vám (mám bratra) dala jídlo, a když jste ofrňovali nos, měli jste smůlu; moc ho rozmazluješ, protože jsi už stará matka, tohle by si se mnou nedovolil atd.
Pak přišla na návštěvu moje babička, jejíž životní postoj je založen na tom, že všechno je špatné a všichni podvádějí a kradou. Vyjádřila přání, aby z mých dětí vyrostli čestní a slušní občané a ne jako… a teď začala jmenovat všechny politiky, kteří jí vyvstali na mysli. Slíbila jsem jí, že se pokusím, aby to nebyli sígři, ale gentlemani 🙂

Pak přišla na návštěvu moje švagrová s bratrem a jejich dvěma rozkošnými dcerkami. Při našem ryze ženském rozhovoru si postěžovala, jaký je můj bratr pěkné čuně. Ne že by šlo o něco nemravného, ale spíš nechutného. Můj bratr totiž, dámy promiňte, hrozně chrchle. Už jako středoškolačku mě každé ráno probouzel odporný zvuk chrchle do umyvadla, protože si to čuně nezavřelo dveře do koupelny. Nejhorší na tom bylo, že onen materiál většinou neumyl a… no fuj, byl tam. Tomuto hrůznému zlozvyku nyní čelí moje švagryně a došlo to tak daleko, že se tahle odporná záležitost řeší i ve firmě, kde pracuje se svým tchánem, kterému je přirozeně trapné upozorňovat dospělého muže na tento nechutný přečin. A došlo i na další mužské přečiny jako klasické bordelářství – špinavé fusekle na podlaze, špatně umyté nádobí (proč chlápci vždycky opláchnou to nejnutnější a na sporáku nechají nedotčené ty nejšpinavější hrnce se zbytky jídla?), „vysál jsem to, ale jen letmo“, to miluju, to znamená opravdu velkou pomoc, protože si ty chuchvalce prachu v rozích musíte vysát samy. No, a takhle bychom mohly pokračovat až do večera. Můj partner naštěstí nechrchle, ale zase pořád hraje tu samou písničku: „Simtě, pračka pere, myčka myje, vždyť nemusíš nic dělat!“

Jako další téma k rozhovoru u levého prsa přišly vážnější otázky vztahu mého bratra s matkou, na což ale musí být určité rozpoložení, aby vás to téma netížilo víc, než je třeba. A já už se cítila vysátá až až.

Večer mi zavolal otec, který žije v zahraničí, a ptal se mě, proč mu můj bratr nezvedá telefon. Za ty roky by už mohl vědět, že to je jen proto, že je línej si pro něj sáhnout a že můj bratr je stejná „lemra“ na komunikaci jako jeho otec. Pak se mě ptala máma, kdy přijede otec, tak jsem jí po x-té zopakovala, že už v naší rodině nehodlám fungovat jako poštovní doručovatel (to by bylo vůbec na samostatné téma o tom, jak může v rodině totálně selhávat komunikace, ale na to si troufnu, až budu hormonálně vyrovnaná).

Nakonec historka spíše k pousmání. Můj partner a otec mých dětí je žravej a má sklony k tloustnutí. No, vlastně už má slušnou nadváhu. Oba milujeme sladké a nikdy se nedokážeme ovládnout. Vzít si například kousek čokolády a zbytek zabalit a uschovat, to jde u nás dohromady asi jako smích o funuse. No, a když k mámě přijeli na otočku i jeho rodiče, přivezli, jako vždy, dárek z nejhorších – bonboniérku, kterou jejich Davoušek přímo zbožňuje. Jen co odjeli, sežral ji na posezení. Moje máti si všimla ledabyle uklizené prázdné krabičky a podrobila nás výslechu. Můj drahý dostal slušný „pojeb“ a doktorskou přednášku o problémech s tlakem, srdcem a klouby v mladém věku. To jeho ego přirozeně nevydrželo a po zbytek pobytu omezil slovní zásobu na minimum. Z obou stran to šlo, jak jinak, zase skrze mě.
Druhý den jsem zavelela ústup a konečně přišla božská úleva…