Když se řekne „ex“, zní to nehezky, ale hned každý ví, o co jde. Každá žena má nějakého svého ex, na kterého vzpomíná buď se slzou v oku, bojovným výrazem ve tváři nebo to spláchne mávnutím ruky. Já mám svého favorita – ex, kterému říkám „čundrcountryshow“. A teď o tom, jak jsem se upnula na vidinu něčeho, co bylo od začátku evidentně špatně. Dnes už se tomu směju, ale sama nad sebou i dnes kroutím hlavou…

Jak to tak bývá, poznali jsme se na firemním večírku. Úsměv od ucha k uchu, ručička hned kolem pasu, jeho moravský akcent nebyl v tom veselí ani moc slyšet a hned druhý den email, jak mi děkuje za společnost a těší se zase naviděnou. Hm, bodrý hoch z Moravy to byl, který se právě stěhoval do Prahy za kariérou, za novým životem, a co kdyby novou láskou… Já nikoho neměla, bylo mi přes 30 a začala poprvé cítit tlukot mých biologických hodin. Kdo z nás, dámy, si hned nepředstavuje, jaký by byl jeho nový objev manžel a otec, že… No ale dále. Fáze seznamování mu nedělala potíže, hned na prvním rande mě vzal za ruku a skoro začal plánovat naši budoucnost (pozor, takto nadějný začátek většinou nevěstí nic dobrého). Za dva měsíce u mě bydlel. Bylo to na mě brzy, ale nechtěla jsem to pokazit, nicméně jsem se nemohla ubránit dojmu, že to dělá také z pohodlnosti.

Pro mě byl cizí mužský element velkou zkouškou. Do té doby jsem totiž s nikým v jedné domácnosti nebydlela. První dva měsíce byly krásné, on mi dělal radost tím, že se mnou chodil na procházky do města, na kávičky do cukrárny, do kina, odhodil kvůli mně sportovní boty a začal nosit mokasíny, naopak já mu dělala radost tím, že jsem byla schopná v neděli odpoledne vstát a jít s ním do posilovny nebo jet na výlet do lesa s batohem a svačinou. Pravda, něco mi přišlo směšné hned na začátku. Můj milý mi například zcela vážně navrhoval, že si každé ráno přivstaneme, oblékneme nějaký ten slušivý obleček a společně se protáhneme 🙂 Bože, představila jsem si nás v těch modrých vytahaných teplácích, s gumovou čelenkou na hlavě, jak se na zemi protahujeme a hraje nám k tomu rádio – kdo z Vás by si nevybavil tu komunistickou znělku ranní rozcvičky Českého rozhlasu…

Oba nás ty nové věci v našich životech bavily, ale jak už tušíte, jednalo se o naprosto odlišné aktivity. Časem pocit nadšení mizí a mně začaly některé jeho věci vadit. Jsem vyloženě městský typ, miluji kavárny, cukrárny, ráda kulturu, společnost. On je typ, co rád jezdí na čundr (jeho rodiče vlastnili kemp na jihu Moravy, víkendy jsme někdy trávili v chatce č. 9 a chodili se sprchovat do veřejných sprch), když má možnost, vytáhne kytaru a zpěvníček, kulturní akce ho míjejí a hlavně je blázen do posilovny – každý den propocená trika a výčitka, že jsem měla jít s ním.

Po dalších 3 měsících šlo do tuhého. Naše biorytmy se míjely, já byla noční motýl, on ranní ptáče (s rozcvičkou:-). Bohužel ukrutně chrápal a já byla i přes kvalitní hypnotika vyčerpaná několikaměsíčním nevyspáním. Pak už nám vadilo kde co, ale já si to nehodlala připustit. Dokonce ani když jsem seděla na špalku, opékala buřta na klacku v kempu a poslouchala bratry Nedvědy v podání mého přítele, mi nesvitlo. Ba dokonce ani když jsem mu žehlila trenýrky a on přede mnou seděl nahý a zpíval „U stánků, na levnou krásu…“ jsem odmítala jakékoliv pochyby. Že nesnáším country a folk, není třeba rozvádět. Byla jsem přesvědčená, že ho miluji, je to ON a odmítala jsem opustit tu vidinu spokojeného rodinného života.

Přidaly se výčitky typu „je to tvůj byt, děláš si, co chceš, víc vyděláváš, nepustíš mě do svého života“ apod. Až jednou, když jsme byli každý na víkend u rodičů, dostavil se neodvratitelný pocit, že se někdo odvrací ode mě. Zeptal se mě:„Co budeme dělat?“ „Já nevím, chceš se odstěhovat?“ Vzal si batoh a kytaru a šel spát ke známému. Moje reakce? Nejdříve cigareta a pláč, potom horká vana, následující 3 dny škemrání a pláč, aby se vrátil, což mu způsobovalo velkou radost a (asi konečně) pocit, že hraje prim. Když procházím kolem hospody U Medvěda na Praze 8, živě si vybavuji, jak jsme seděli naproti sobě, já fňukala a on se na mě díval s takovým zvláštně krutým úsměvem ve tváři, skoro jako by se konečně našel, a řekl mi památnou větu: „Víš, já se s tebou cítím takový sevřený.“

A za týden se to ve mně zlomilo, přišla úleva. Paradoxně mé vyrovnané a smířlivé vystupování mělo ten efekt, že se můj „čundrcountryshow“ chlapec chtěl vrátit. Prý jsem jeho bohyně – no jo, bohyně s buřtem v ruce a zpěvníkem na komodě. Ale mě teprve až v této fázi došlo, že my dva prostě k sobě nejdeme.

Po rozchodu mě mí přátelé i rodina (včetně mé pokrokové 83leté babičky, která to zhodnotila větou „On je na ní moc vesnickej“) překvapili tím, že si od začátku mysleli, že se k sobě nehodíme. Prý to bylo jasné. Nejdřív mě to pomohlo, ale pak vás napadne, proč vám to nikdo neřekl. Nechtěli kazit mé štěstí? Proč je každý chytrý až je po všem? Kdybyste s někým žila, chtěla byste od vašich blízkých upřímný názor nebo ne?