Na gymplu jsme byly s Monikou velká nerozlučná dvojka. Všude a všechno spolu. Monika prý byla ta chytřejší, já ta hezčí – nevím, co bylo lepší. Po maturitě nás rozdělila vysoká. Já šla do Prahy, ona do Brna, kde žijeme dodnes. Abychom dostály naší pověsti, že jsme spojené pupeční šňůrou, na třídní sraz po 15 letech jsme dorazily obě viditelně těhotné. Monika je moje krevní skupina. I když jsme každá úplně jiná, prožíváme plno věcí stejně. Už na vysoké jsme si samy vydělávaly a model finanční ani jiné závislosti na nějakém muži nám byl a stále je cizí. Střídavě šťastný i nešťastný život single třicítky s pravidelnou páteční sklenkou červeného jsme ve 33 posunuly k vytouženému dítěti. Každá jsme k němu dospěly trochu jinak, ale to je na samostatné téma. Nebudu vyprávět, kolikrát jsme si volaly a prosily jedna druhou o mateřskou radu. Bože, kde jsou ty časy, kdy jsme sarkasticky probíraly ty pány, se kterými jsme zrovna měly společnou domácnost nebo jen ložnici, a střídavě utěšovaly jedna druhou, že si jí její milý ale vůbec nezaslouží …
Poslední roky se nevídáme tak často, ale když konečně „splknem“, krásně si obě ulevíme. Naposledy mi Monika začala hned na začátku jmenovat, co všechno její dceruška už umí říci. Trochu jsem se lekla, že u toho zůstaneme celý den, ale naštěstí se brzy vyjasnilo a my si krásně postěžovaly na naše všední životy bez špetky vzrušení. Ústředním tématem našeho půldenního setkání byli ovšem naši muži. Obě nejsme vdané, ale to není podstatné. Oba jsou mladší než my, ten Moniččin o 7 let. Když poznáte, že to jinde funguje podobně, uleví se vám. Co nás nejvíc štve? Leze nám na mozek ta beznadějná stejnost každého dne, která je daní za to malé stvoření, které máme doma.
Den co den úplně stejný. Dítě, jídlo, domácí práce, nákup potravin a hlavně pořád ty samé řeči, které slyšíme z úst našich pánů. „Chtělas dítě, máš ho.“ Tahle věta mě dokáže vytočit. Hlavně, když mě objímá vleklá únava, které se snad nikdy nezbavím. Nemluvím o tom, že k tomu pracuji, sice z domu, ale pracuji. Naštěstí je partner, na rozdíl do těch předchozích, výjimka v tom, že ženu v kariéře podporuje a nedává ji do ruky vařečku, aby se stal výhradním finančním vůdcem smečky. Čili mám dítě, ano, jsem šťastná, neměnila bych, ale občas… jednou za pár dní… se tak vrátit do těch krásných dob, když jsme si s kamaškou daly po práci sraz v café Louvre, popíjely vínko a snažily se rozluštit, zda je nás poslední objev borec nebo blbec… Co bych dala za páteční depku single třicítky, dámy! Takže otázka zní: Chtěly jsme to vážně takhle?
Pohled z druheho brehu od Dany 🙂
Ja si jeste porad „uzivam“ zivot single tricitky a uzivam si ony patecni depky (nekdy i pondelni-nedelni), spoustu volneho casu, financi nezavislosti a pocity menecennosti, kdyz se sejdu s mymi vrstevnicemi a ony se bavi o partnerech, detech, jejich potrebach, zdravem vyvoji…
Dny mam taky uplne stejne. Do prace, z prace a pak nastava nejvetsi problem – jak zabit volny cas, o vikendu nemluve.
Stejne jako vy si uzivam chvile, kdy se sejdu s prateli a meleme „o dulezitych vecech“. Stejne jako u vas je to obrovsky problem, protoze nikdo nema cas a ta setkani jsou pak opravdu vzacna.
Chtela jsem to takhle? Ne … ale asi to tak ma byt 🙂
V podstate jsme na tom stejne, ale ja rozhodne nejsem tak stastna jako vy!
Ahoj Dano, děkuji za příspěvek, jako bych četla sama sebe. Ono se to všechno jednoho dne obrátí a všechno je úplně jinak. Je to o tom, že člověk nemůže mít všechno a má tendenci pořád „remcat“ – jako ja:-) Pravdou je, že mít čas sama pro sebe je krásné, ale zase když je ho moc, člověk by byl raději „spoután“ nějakou tou rodinnou povinností. Moc dobře si pamatuji na víkendy, které jsem trávila sama se sebou a jak mi bylo, pane, teskno. Ale to všechno k životu single patří a já bych si to užívala, dokud to jde:-) Přeji hodně štěstí a těším se na další příspěvky.