Když jsem začala chodit se svým přítelem, bylo to spíše nezávazné, pozvolné a ne zrovna romantické. Po čase to mezi námi začalo vypadat přeci jen trochu vážněji (k tomu se můžete propracovat i bez romantiky), vzal mě představit svým rodičům na Moravu. Já byla nervózní, oni byli nervózní, všude naklizeno, navařeno, ve vzduchu plno očekávání, co si to synáček přivede domů. První den byl zdvořilý a ne příliš uvolněný, ale potom jsme se dost rychle uvolnili a objevili oboustranné sympatie. Partnerovy rodiče jsou hodní, milí a mám je ráda – snad si to samé o mně myslí i oni. Když jsme na Moravu začali jezdit pravidelně, začala jsem si všímat určitých věcí – jak se synek chová na vlastní půdě, jak funguje celá domácnost, kdo zastává jakou roli, a především toho, jak to má chlapec s maminkou, že. Podle toho můžete hned na začátku odhalit některé nešvary a připravit si obranné mechanismy tak, abyste si je nepustila do vlastní domácnosti.

Když přijede jejich milovaný synáček z Prahy na víkend, hned je připraveno dobré jídlo, nosí se na stůl, maminka své unavené a upracované dítko obskakuje ze všech stran. Mně to nevadí, jsem obskakovaná také a vím, že u „tchánů“ si zpravidla nejvíc odpočinu. Nemusím vařit, uklízet, mohu si dodělat pracovní nebo jiné věci, které normálně nestíhám, prostě relax. Hned druhá návštěva však ve mně zanechala varovnou stopu v podobě věty, kterou partnerova maminka vyslovila po našem příjezdu: „Davoušku, chceš kokinko?“ (Davouškovi je přes 30.) A Davoušek, se sklony k nadváze, sežral na posezení višně v čokoládě. Budiž.

Tato věta zintenzivnila můj pozorovací smysl a já objevila další, pro mě varovné momenty. Maminka přinese banán, počká, až se s ní, odnese slupku do koše. Pánové dostanou chuť na čaj, maminka hned startuje do kuchyně, maminka udělá synkovi kakajíčko a vyfouká ho tak, aby nebylo moc horké. Pánové dostanou chuť na pivečko, maminka automaticky vstane, jde ho nalít a podá jim sklenice. Maminka celé dopoledne vaří, pak se to za 10 minut sežere, pánové si jdou dát šlofíčka a maminka jde mýt nádobí. Zajímavé na tom všem je to, že to mamince nevadí, bere to jako samozřejmost a dělá to ráda. A úplně nejhorší na tom je, že si na ten servis člověk zvykne raz dva.

Naštěstí mohu konstatovat, že můj partner tyto manýry domů netahá, respektive už netahá. Když má jeho chování byť jen náznak tradičního smýšlení o rozdělení úlohy ženy a muže v domácnosti, řeknu jen „Davoušku, chceš kokinko?“, a je jasné, co tím chci říci. Ráda uvařím, ale nebudu u plotny celé dopoledne, ráda uklidím, ale nebudu jako ženská dělat všechno automaticky sama (vynesení koše nepovažuji za pomoc v domácnosti). Ráda nakoupím (jinak to ani nejde, protože panové mají zpravidla pocit, že většina nákupu je zbytečné vyhazování peněz a stačí jen máslo a rohlíky), ale flašky od piva vracet nebudu.

Jistě, milé ženy, víte, o co mi jde. Vlastně neznám kolem sebe jedinou kamarádku, se kterou bych si v tomto směru nerozuměla. Ale zůstává tu nezodpovězená otázka: Kdo je vinen – synové nebo matky? Já mám svou „tchýni“ opravdu ráda a nevyměnila bych ji. Moje kamarádka se po 8 letech a před svatbou rozešla se svým přítelem, protože jeho matka byla fúrie z nejhorších. Bez pozvání lezla k nim domů, kdy se jí zachtělo, kontrolovala, co synáček papal k obědu, zda má vypráno a vyžehleno a kamarádku přehlížela, jakoby bylo neviditelná. Poslední kapkou, díky které si uvědomila, že by po svatbě žila nejen se svým drahým, ale také s touto dámou, byla jejich rodinná oslava. Přijeli, vystoupili z auta, chlapec se jal vyklepat kobereček, načež paní „málemchyně“ řekla: „Nech to, Jiříčku, to udělá Markéta, pojď se najíst, všichni už na tebe čekají.“