Www.cune.cz. Tak to takhle jednou přijde můj drahý z práce, úsměv od ucha k uchu, a když se zeptám, co se děje, odpoví mi s nadšením malého dítěte: „Koupil jsem novou doménu, cha!“ Čuně.cz? Zůstala jsem s pusou dokořán a nezmohla se na reakci. Pracuje v IT a internetem se živí, ale naštěstí to není ten typ autistického programátora bez schopnosti normálně komunikovat. (Těm já láskyplně říkám „megabajti“ – vím o nich hodně, pracuji s nimi, a trochu se obávám, že mi doma vyrůstá malý „kilobajt“).
Celý příspěvek →

Měla jsem kamarádku, velkou. Ne, nebojte, neumřela. Znaly jsme se od gymplu, byly si celé ty roky velmi blízké, trávily spolu hodně času. Po gymplu se naše životní dráhy opět spojily při studiu na vysoké škole v Praze – koncerty, kavárničky, noční jízdy. Vážily jsme si jedna druhé, podporovaly se, prostě kamarádství, jak má být. Ale nejlépe poznáte bližního svého, když s ním sdílíte domácnost, v našem případě pokoj na studentských kolejích. Tam jsem zaznamenala ne první, ale jasně hmatatelné náznaky něčeho, co mi pomalu, ale silně začalo lézt na nervy, totiž prostého škudlilství. Co jsem nakoupila, automaticky nabídla i jí, ne však ona. Vlastně to fungovalo tak, že využívala jakoukoliv šanci ušetřit – tu korunka, tam korunka… Vypěstovalo to ve mně pěknou nelibost, která jednoho dne vyvrcholila mou podlou pomstou: otevřela jsem její skříň a napatlala si na sebe všechny krémíčky, které tam měla pěkně vyskládané, i ten na boty.
Celý příspěvek →

Když se řekne „ex“, zní to nehezky, ale hned každý ví, o co jde. Každá žena má nějakého svého ex, na kterého vzpomíná buď se slzou v oku, bojovným výrazem ve tváři nebo to spláchne mávnutím ruky. Já mám svého favorita – ex, kterému říkám „čundrcountryshow“. A teď o tom, jak jsem se upnula na vidinu něčeho, co bylo od začátku evidentně špatně. Dnes už se tomu směju, ale sama nad sebou i dnes kroutím hlavou…
Celý příspěvek →

Na gymplu jsme byly s Monikou velká nerozlučná dvojka. Všude a všechno spolu. Monika prý byla ta chytřejší, já ta hezčí – nevím, co bylo lepší. Po maturitě nás rozdělila vysoká. Já šla do Prahy, ona do Brna, kde žijeme dodnes. Abychom dostály naší pověsti, že jsme spojené pupeční šňůrou, na třídní sraz po 15 letech jsme dorazily obě viditelně těhotné. Monika je moje krevní skupina. I když jsme každá úplně jiná, prožíváme plno věcí stejně. Už na vysoké jsme si samy vydělávaly a model finanční ani jiné závislosti na nějakém muži nám byl a stále je cizí. Střídavě šťastný i nešťastný život single třicítky s pravidelnou páteční sklenkou červeného jsme ve 33 posunuly k vytouženému dítěti. Každá jsme k němu dospěly trochu jinak, ale to je na samostatné téma. Nebudu vyprávět, kolikrát jsme si volaly a prosily jedna druhou o mateřskou radu. Bože, kde jsou ty časy, kdy jsme sarkasticky probíraly ty pány, se kterými jsme zrovna měly společnou domácnost nebo jen ložnici, a střídavě utěšovaly jedna druhou, že si jí její milý ale vůbec nezaslouží …
Celý příspěvek →

Pamatuji si na článek o tom, jak si neumíme užívat života. Byla tam typologie lidí, kteří si různým způsobem komplikují pocit momentálního štěstí. Já jsem spadala do skupiny nazvané „Až jednou…“ Jsem typ člověka, který si jakoby neumí užívat onoho NYNÍ, stále s něčím není spokojen a neustále si plánuje, že ta chvíle současného bezstarostného životního prožitku přijde ihned po skončení NĚČEHO. Až se dostanu na vysokou, až udělám státnice, až budu mít dobrou práci, až si najdu normálního chlapa, nebo i mnohem menší časové úseky – až zhubnu 3 kila, až mi narostou vlasy a já nebudu vypadat přitažlivěji, až změním styl oblékání a budu tak více šik, no stále nějaké „až“. Jenže to je na nic. Když splním jedno „až“, objeví se nové „až“ a tak to jde pořád dokola. A proto mám celý život pocit, že nic pořádně neprožívám, ničeho nedosahuji, nikam nesměřuji, ubíhají mi nejlepší roky a já jsem ještě nezačala pořádně žít.
Celý příspěvek →