Pamatuji si na článek o tom, jak si neumíme užívat života. Byla tam typologie lidí, kteří si různým způsobem komplikují pocit momentálního štěstí. Já jsem spadala do skupiny nazvané „Až jednou…“ Jsem typ člověka, který si jakoby neumí užívat onoho NYNÍ, stále s něčím není spokojen a neustále si plánuje, že ta chvíle současného bezstarostného životního prožitku přijde ihned po skončení NĚČEHO. Až se dostanu na vysokou, až udělám státnice, až budu mít dobrou práci, až si najdu normálního chlapa, nebo i mnohem menší časové úseky – až zhubnu 3 kila, až mi narostou vlasy a já nebudu vypadat přitažlivěji, až změním styl oblékání a budu tak více šik, no stále nějaké „až“. Jenže to je na nic. Když splním jedno „až“, objeví se nové „až“ a tak to jde pořád dokola. A proto mám celý život pocit, že nic pořádně neprožívám, ničeho nedosahuji, nikam nesměřuji, ubíhají mi nejlepší roky a já jsem ještě nezačala pořádně žít.

Můžu si za to sama, souvisí to s mým celoživotním sebepodceňováním. Mí známí a přátelé oproti mně působí vyrovnaně, uvolněně, s jasným budovatelským plánem odrážejícím současný úspěch jak doma, tak v práci, i když je mi jasné, že nikdo nemá zcela jasno a život bez pochybností. Takže se ptám: Dá se s tím něco dělat? Mám už všechny své „až“ – hezký byt, práci, muže, dítě, tak proč to? Má někdo z vás obdobnou psychickou „úchylku“? Jak si užíváte vašeho každodenního TEĎ? Je mi 35 a to snad ještě není pozdě!?