Pamatuji si na článek o tom, jak si neumíme užívat života. Byla tam typologie lidí, kteří si různým způsobem komplikují pocit momentálního štěstí. Já jsem spadala do skupiny nazvané „Až jednou…“ Jsem typ člověka, který si jakoby neumí užívat onoho NYNÍ, stále s něčím není spokojen a neustále si plánuje, že ta chvíle současného bezstarostného životního prožitku přijde ihned po skončení NĚČEHO. Až se dostanu na vysokou, až udělám státnice, až budu mít dobrou práci, až si najdu normálního chlapa, nebo i mnohem menší časové úseky – až zhubnu 3 kila, až mi narostou vlasy a já nebudu vypadat přitažlivěji, až změním styl oblékání a budu tak více šik, no stále nějaké „až“. Jenže to je na nic. Když splním jedno „až“, objeví se nové „až“ a tak to jde pořád dokola. A proto mám celý život pocit, že nic pořádně neprožívám, ničeho nedosahuji, nikam nesměřuji, ubíhají mi nejlepší roky a já jsem ještě nezačala pořádně žít.
Celý příspěvek →

Moje máma říká, že umět řídit auto patří k sociální inteligenci. Od svých 18 let mám řidičák, ale od svých 18 neřídím – chyba. Čas od času jsem usedla za volant, ale nervozita a nejistota vždy zvítězily a já se další roky oddávala veřejné dopravě. A musím konstatovat, že mi to ani nevadilo. K posledním Vánocům jsem dostala lstivý dárek – kondiční jízdy Prahou. No nádhera, řekla jsem si s vyděšeným výrazem ve tváři. Pak jsem si ale řekla TEĎ NEBO NIKDY! Moje instruktorka je jadrná žena, která už v 25 letech učila vojíny řídit Tatrovky. Moc se se mnou nepáře, je sprostá na hulvátské řidiče a troubí na ně. Věděla, jak mě povzbudit: „No přece nebudeš závislá na chlapovi, ne?“ Pravda, taky důvod.
Celý příspěvek →

Je nás 5 holek, jsme všechny z jedné branže a jednou do měsíce se scházíme na kávičku někde v centru. Mě to moc baví, vždycky si připadám jako v Sexu ve městě (mám sice dlouhé kudrnaté vlasy, ale spíš než Carrie mám prý duši praktické a zdánlivě chladné Mirandy). Naše poslední setkání bylo úžasnou prezentací našich momentálních starostí. Vezmu to popořadě.
Celý příspěvek →

Nedávno jsem četla článek o tom, že u nás přibývá žen na mateřské dovolené – alkoholiček. Musím říci, že mě to dost překvapilo. Důvodem popíjejících matek je prý pocit samoty, odtržení od dřívějšího společenského a pracovního života. V článku byl popsán případ matky, která se jednoho dne probudila až v odpoledních hodinách, nad ní stojící dvě děti ve strachu, co se mamince stalo. To bylo poslední kapkou před jejím nástupem na protialkoholní léčbu.
Celý příspěvek →

Před třemi lety mi moje na první pohled velmi vyrovnaná kamarádka sdělila, že poprvé zašla k psychologovi. Důvodem prý byl „těžko popsatelný pocit nezakotvenosti a prázdnoty“ v jejím životě. Psycholog, resp. psycholožka jí uklidnila, že je tento pocit v jejím věku (32) normální a že by se divila, kolik lidí, stejného věku a diagnózy, za ní chodí. Velmi často si na to vzpomenu. U psychologa jsem ještě nikdy nebyla, ale podobné pocity mám také – jsou těžko popsatelné, někdy tíživé a často mám obavy, že definitivní.
Celý příspěvek →