Měla jsem kamarádku, velkou. Ne, nebojte, neumřela. Znaly jsme se od gymplu, byly si celé ty roky velmi blízké, trávily spolu hodně času. Po gymplu se naše životní dráhy opět spojily při studiu na vysoké škole v Praze – koncerty, kavárničky, noční jízdy. Vážily jsme si jedna druhé, podporovaly se, prostě kamarádství, jak má být. Ale nejlépe poznáte bližního svého, když s ním sdílíte domácnost, v našem případě pokoj na studentských kolejích. Tam jsem zaznamenala ne první, ale jasně hmatatelné náznaky něčeho, co mi pomalu, ale silně začalo lézt na nervy, totiž prostého škudlilství. Co jsem nakoupila, automaticky nabídla i jí, ne však ona. Vlastně to fungovalo tak, že využívala jakoukoliv šanci ušetřit – tu korunka, tam korunka… Vypěstovalo to ve mně pěknou nelibost, která jednoho dne vyvrcholila mou podlou pomstou: otevřela jsem její skříň a napatlala si na sebe všechny krémíčky, které tam měla pěkně vyskládané, i ten na boty.

Proč jsem ji nedokázala nic říci? Nevím, prostě nedokázala, měla jsem ji ráda, ale tohle jsem nemohla vydýchat. Večer jsem ji hostila a ráno měla problém mi dát jeden rohlík?! A takhle to aplikovala na jiné, hlavně muže. No nic, když jsme spolu přestaly bydlet, ulevilo se mi a naše kamarádství se opět posílilo. Uběhlo pár let, které pro ni nebyly jednoduché – rozchod s dlouholetým přítelem, vážná nemoc, psychické problémy… To její vlastnost, kterou jsem na ni neměla ráda, ještě prohloubilo. I kvůli jejím problémům jsme ani já ani další její kamarádky nebyly schopné toto téma před ní otevřít.

A pak stačily pouhé 3 sms a bylo po kamarádství. Nemohla jsem sehnat večerní róbu na poměrně velkou a důležitou firemní akci. A tak jsem ji poslala sms, zda by mi nemohla půjčit ty krásné červené šaty, které ji koupil její rodinný přítel zrovna minulý týden. Odpověď zněla v tom smyslu, že se obává, že by se šaty mohly poškodit a tedy že ne. V duchu mi proběhly všechny dárky a pozvání do restaurace, kterými jsme ji často dělala radost… Co to je, když si kamarádky ani nepůjčí šaty? Odpověděla jsem jí, že jsem to očekávala. A pak už nic, uběhly dny, týdny, měsíce, a teď je to 5 let, co jsme se neviděly. Napsala jsem ji několik sms, že to chci hodit za hlavu, že takhle přátelství nekončí, ať se mi ozve. Ale nic, až teď, po těch 5 letech, jsem to vzdala. Konec, kvůli šatům na večírek.

Stalo se Vám to někdy? Přišly jste o kamarádku kvůli hlouposti? Nebo tyhle životní zápletky zpětně vypovídají o kvalitě přátelství? Je hrdost na prvním místě? Nedávno mi kamarádka vyprávěla podobný příběh s její kamarádkou, ovšem s tím rozdílem, že k žádné povrchní zápletce mezi nimi nedošlo. Měly se sejít, najednou žádná odezva a od té doby nic, absolutní konec komunikace, konec přátelství.