Sledovaly jste také? Já na britskou královskou svatbu nejdříve zapomněla, ale když přišla sms od kamarádky: „Tak jsem to viděla, i slza ukápla, ach“, pustila jsem si televizi, abych viděla alespoň konec obřadu a mohutné skandování britských davů. Pak jsem napsala kamarádce sms: „Tak jsem to taky viděla a taky mi ukápla“. A nejen jedna. Dívala jsem se na to národní štěstí, ronila krokodýlí slzy, přitom utírala dítěti prdel a ptala se sama sebe, proč já nejsem Kate Middleton… V takovýchto případech mě napadne série sebezpytujících otázek, kde můj „ubohý“ život začal nabírat špatný kurz.
Když jsem byla malá holka (Bože, takhle začínají dojemné scény v amerických filmech), dělala jsem vrcholově moderní gymnastiku, byla jsem docela známá figura, hodně lidí mě znalo, psalo se o mně v regionálních novinách, měla jsem speciálně upravenou školní výuku, na tehdejší dobu jsem poměrně hodně cestovala (jet do Itálie bylo tenkrát jako dnes do Japonska)… Zkrátka byla jsem zvyklá na malou slávu, že mi všechno pěkně šlo, byla jsem taková pidicelebritka. Lidi si na mě ukazovali na ulici a šeptavě se snažili vyslovit moje dlouhé a těžko vyslovitelné cizí příjmení, které ze mě dělalo ještě většího exota.
Pak jsem šla na gymnázium a všechno se to někam podělo – gymnastky končí kariéru v 15. Spadla jsem do průměru a po škole nevěděla, kam dál. Asi jako každá druhá jsem toužila zkusit herectví, ale nevěřila jsem si, a to musím říci, že mi spousta lidí říkalo, že mám velký komediální talent a byla by ze mě druhá Janžurka. A já vždycky říkala, že jsem velká trémistka, a proto bych se v této branži uchlastala. Nakonec jsem vystudovala fildu, ale mohla jsem dopadnout hůř. Roky běžely a já se poměrně slušně upíchla v oboru IT – ano, trochu suchařina.
Ale proč to píšu? Po 30. roce života prý člověk bilancuje a zažívá první opravdovou životní krizi. A je docela logické proč. Už nejste žádné „ucho“ – studentská léta dávno za vámi, máte svoji kariéru, bydlení, několik vztahů povedených, ještě více těch nepovedených (tak dobře, mluvím o sobě), víte, co v životě chcete a ještě víc, co nechcete. Pomalu si začínáte uvědomovat, že mladá léta se podezřele rychle přehoupla v léta „střední“, v mém případě se pomalu plazí k číslu 40. Jsem potěšena, když mě ještě někdo tituluje „slečno“, a ne paní, i když většinou jsem ještě „mladá paní“. No a tady nastává ten sebezpytující myšlenkový proces plný nikdy nedořešených otázek, jak to mohlo všechno být, kdyby… Tento můj stále oblíbenější „úvahový“ syndrom mě postihuje v nečekaných, ale naprosto všedních momentech, například v kuchyni při škrábání brambor, věšení prádla, nebo když mám tu radostnou chvilku a koukám doma do zdi. Vyhýbá se pouze shoppingu, to je zajímavé, tam jsem pevná v kramflecích a nic mě nerozháže. Je tichý, okolí ho nevidí. Zdržuje mě a obtěžuje, protože mě znehybní a já ustanu s domácími pracemi, a vy víte, dámy, že každá minuta dobrá.
Tedy dříve obletovaná mladá sportovkyně se přes celkem dosti obletovanou mladou slečnu s vyhlídkami úžasně kariéry dostala do fáze NULA – i přes objektivní fakta jako dobrá, ale dnes už nudná práce, pěkná domácnost, přítel, který mi ještě neřekl, „že se se mnou cítí sevřený“, jako ti předchozí. I přes ujištění mé kamarádky, že jsou tyto úvahy naprosto normální (její syndrom se projevil natolik razantně, že to musela poprvé v životě zkonzultovat s odborníkem), se nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že začínám stárnout. Mám pocit, že za pár let budu v důchodu, nic kloudného jsem nedokázala, nechala si zničit dříve perfektní postavu a na ulici se za mnou otočí už jen bezdomovci nebo oprsklí dělníci (mají mě rádi, protože jim odpovídám na pozdrav).
Když o tom mluvím se svými vrstevnicemi, vygenerujeme překvapivě stejné závěry:
1. Máme pocit, že začínáme stárnout – ať už fyzicky, tak mentálně (pohodlnost, sklony k samotářství, sebelítost, ale na druhou stranu neústupnost, tvrdohlavost a pedantství).
2. Myslíme si, že i před relativní kariérní úspěchy jsme nic nedokázaly.
3. Chceme změnit obor, ve kterém pracujeme, ale nevíme jak. S tím souvisí jasně popsatelný sen každé z nás – otevření butiku, e-shop se zbožím, které ještě nikdo nenabízí s vidinou velkého zisku, vlastní kosmetický salón, odklon od vysokého manažerského platu k charitě (většinou se to pak přehodnotí), rodinný život s ředkvičkami na zahrádce atd.
4. Všechny nás tohle štve, ale nejsme schopné s tím něco dělat.
A právě bod 4 je to nejhorší. Když už tedy nejsem Kate Middleton ani celebrita, musím na to jinak. Jenže já nevím jak. A vymlouvat se na nedostatek času a kuráže je taky dost pohodlné. Jediný nadstandard jsou tyto fejetony, které píšu, protože mě to baví a těší mě představa, že to třeba někoho pobaví. Děkuji předem za případné rady, podporu a nové myšlenky 🙂
Taky jsem sledovala… ale slza neukápla. Tekly totiž přímo proudy slz. Mezi jednotlivými vzlyky mi oči sklouzávaly z televizní obrazovky na náš obývací pokoj, který však čím dál více připomíná dětské hřiště. A taky se mi honilo hlavou, jaké by to bylo být Kate. Ono snad ani nešlo o to, že bych chtěla stanout po boku Williama – zas takový krasavec to není. Spíš jsem taky zatoužila po jiném životě – po takovém, jakým teď bude žít Kate. Asi sotva bude denně uklízet ten samý nepořádek, mýt po tisící dokola to samé nádobí a přemýšlet, co bude vařit zítra k obědu, aby to dítko jedlo a pokud možno to šlo ohřát ještě druhý den.
Také bych chtěla být někdo jiný, mít práci, která mne bude bavit a naplňovat. Ale přitom …. Mám přesně to, co jsem vždycky chtěla v době, kdy jsem dorazila služebním autem, se služebním notebookem a služebním mobilem do své kanceláře a rozdala úkoly podřízeným.
Mám za manžela muže, kterého i s jeho chybami považuji za toho nejlepšího, kterého jsem mohla potkat. Mám s ním krásné zdravé dítko a druhé na cestě, máme pěkné bydlení, žádné dluhy…. Tak proč ta nespokojenost? Vždyť mám přesně to, o čem jsem vždy snila… Dokonce jsem se i několikrát s podivem pozastavila nad tím, jak se mi krásně splnilo všechno, po čem jsem toužila. Jak je tedy možné, že se mi stává, že několikrát týdně propuknu v zoufalý, avšak pečlivě utajovaný, pláč nad tím, jak teď žiji? Hormony, říkám si. Jsou to jen splašené těhotenské hormony a také ty více než dva roky na mateřské udělaly svoje. Avšak vidina, že příští tři roky to nebude jiné, není moc povzbudivá. Tak – a tohle je přesně okamžik, kdy začnu zároveň pociťovat výčitky svědomí vůči dětem – jakože snad nejsem ráda, že je mám. Ale já jsem! A jak! Jsem šťastná, že je mám a za nic na světě bych neměnila!
A co z toho všeho vyplývá? My ženy asi občas chceme věci, které najednou nemůžeme mít. Racionální část mého já si to jasně a logicky vysvětlí, avšak ta emocionální si prostě trvá na svém – chci být doma s dětmi a být ta nejlepší máma na světě a zároveň chci být úspěšnou podnikatelkou vydělávající spoustu peněz prací, která jí baví. A pokud možno v úplně jiném oboru, než v jakém jsem pracovala před mateřskou. No nic – toto téma by asi bylo na hodně dlouhé diskuse. A otázka stárnutí? Cha! Bez komentáře! To je na další samostatnou úvahu. Jdu si radši aplikovat kolagenový krém, gel na oční okolí a spát.
Haha, vaše příspěvky mě vždy pobaví, dost často v nich najdu část sebe, neříkám, že vše, ale ženy v určitém věku, určitého vzdělání a určité sociální vrstvy to asi cítí podobně. Těším se na další čtení, skvělý sloh!
P.S. svatbu v Anglii jsem viděla, bylo to dojemné, ale Kate bych nechtěla být ani na minutu, myslím, že její život bude hodně svázán. Slyšely jste např. tu větu, jak říkali, že pokud se rozvede, děti zůstanou AUTOMATICKY Williamovi? To mi přijde jako vydírání non plus ultra…
Moc hezky napsaný blog, normálně tyhle věci nečtu ale váš je zajímavý.Trošičku tam vidím Bridget Jonesovou již v partnerství.Kate nezávidím žít v v královské rodině bych nechtěla,akorát ty peníze ty dávají svobodu a možnosti.Přeji hodně sil:))