Umíme odpouštět svým rodičům?

Kdybych měla plasticky popsat osobnost svého otce, nestačila by mi paměť mého notebooku. Nevím, kde začít. Když jsme s bratrem byly ještě děti, moc s námi nebyl. Tedy ze začátku ano, ale pak se to začalo pomalu, ale jistě hroutit. Pochází ze země antické mytologie – Řecka, je duší filozof a nemá ani nikdy neměl vlohy pro rodinné smýšlení. Moje maminka je praktická lékařka a s divadelním snílkem se seznámila na studiích v Praze. Ona modrooká kráska s dlouhými kudrnatými blond vlasy, on tmavý urostlý charismatický jižan a la Al Kaida.

Jenže po nějaké době se kromě neslučitelnosti povah do naší rodiny připletla i politika. Máma nebyla ve straně a byla vdaná za antikomunistického kapitalistu, což byla silná kombinace. Nás to jako děti nijak nepostihlo, ale otec se coby cizinec v Československu plácal, jak to šlo. Neměl peníze a jeho zaměstnavatel mu jednou zvýšil plat o 1 korunu. Nedělám si legraci, dostal to i písemně. Tenkrát přišel domů, položil lejstro na stůl a zvolal: „To je socialismus!“. Od té doby nejí rajčata, protože mu připomínají komunisty.

Ponižujících situací si však zažil více. Pár dní dokonce okusil komfort vězení v Bartolomějské ulici, kde na určitou dobu bylo vězení Státní bezpečnosti. Měli podezření, že je agentem CIA. Ale nebyl. Vždycky mi říkal, že řecký komunista je stokrát horší než ten český. Nikoliv čeští vyznavači srpu a kladiva, ale jeho vlastní krajané se ho několikrát snažili vyštvat ze země. Když byl poprvé vyhoštěn z republiky, měl se naneštěstí (jaký paradox) za dva dny ženit s mou matkou. Objížděl hranice ze všech stran a na upravený pas jeho kámoše – grafika se dostal přes hranice. Svatba proběhla, ale za nějakou dobu byla v plánu emigrace do Německa, kde můj táta při svých vyhoštěneckých výletech připravoval nové bydlo. Neklaplo to, protože nás někdo prásknul. Našemu dědovi, místnímu oblíbenému lékaři, vyhrožovali, že když zmizíme, půjde k lopatě. Až pár let po revoluci jsem zjistila, že to pravděpodobně byl náš soused, divný patron, který se nás na něco neustále vyptával a podle Cibulkových záznamů měl hned 3 krycí jména. Možná to nebylo úplně elegantní, ale napsala jsem mu je jednoho večera fixou na jeho poštovní schránku. Taková malá pomstička, to musel koukat, to mu asi jeho nedělní cigaretka před barákem nechutnala, cha! Dodnes netuší, kdo mu to tam napsal.

Jménem všech lidí dobré vůle tedy volám „smrt komunismu!“, opouštím politiku a vracím se do hloubi duše mého tatínka, velkého literáta, takového Dona Quichota ještě neobjevené divadelní scény. Abyste rozuměli. On celý život miluje divadlo. Miluje ho tak, že za komančů pracoval v jednom velkém divadle za pár korun jako kulisák a osvětlovač, a po večerech psal a věřil, že jednou změní své pracovní zařazení na titul režisér. Bohužel rodina byla pro něj až na druhém místě (ani moc nechápal, že jeho povinností je živit své děti, takový detail :-) Už napsal několik divadelních her, jedna dokonce získala cenu. Jenže problém je v tom, že jeho hry jsou natolik depresivní, že se prostě nedají hrát. Děj zpravidla končí sebevraždou hlavního hrdiny, a to, uznejte, v době krize, nejde.

Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 15 let. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdybych se to nedozvěděla až o 10 let později. Ano, v naší rodině vládla natolik špatná komunikace, že nám to jaksi rodiče neřekli. A tak to bylo se vším. Žádné vysvětlování špatné atmosféry, žádné hovory, raději mlčet, tajit, nereagovat. Děs, děs, děs. To je mnohem horší, než nahlas vyslovit nepříjemné. Bohužel, když se jim to pokusím vyčíst, nechápou, o čem mluvím.

Mému tátovi už je přes 70 a já mohu s klidem říci, že ho vůbec neznám. Že vůbec nechápu, proč se nějaké věci děly a už nepátrám po věcech, které nám rodiče zapomněli říct. Nevím, co všechno se vlastně u nás v rodině dělo, jen mi v paměti utkvělo několik velmi nehezkých momentů, které spadají pod lidskou důstojnost a které asi nikdy nevymažu z paměti. Ovšem kdo z nás má z dětství uklizenou hlavu, že, asi nikdo. V patnácti jsem zuřila, vyčítala, chtěla satisfakci, vysvětlení, sebekritiků rodičů; ve 20 to vypustila z hlavy a začala svůj život, až od 30 je beru jako dvě osobnosti s jejich neodstranitelnými chybami a od 35 pozoruji, jak se s věkem umocňují. Nu což, začínám mít stejné manýry, jako moje matka. Dnes beru tátu takového, jaký je, žijícího ve vlastním světě filozofie a her, mýtů, symbolů a tragických konců. Nechci chápat jeho hry a vlastně ani nemůžu. Tatínek mi totiž před lety vysvětlil, že žena nemá tzv. třetí oko a nemůže proto pochopit určité věci. Jednou o mně prohlásil: “Ona je chytra cholka, jen nema jiste dusevny pochody…“. Hm :-)

Prostě s věkem by mělo přijít smíření s našimi rodiči, naše vnitřní smíření, nikoliv potřásání rukou a velká slova o dopuštění. Jde to samozřejmě tam, kde na nás rodiče nepáchali nějaké hrůzné činy, to je jiná kategorie. S věkem musíme jejich chyby přijmout a naučit se jim zasmát (jak jinak bych vydržela matčin dvacetiletý teror kritizující můj nemožný účes, špatné oblečení či oplácanost?!). Zkrátka máme jen jedny rodiče, a pokud máme to štěstí, že je vůbec máme, musíme jejich tyranizující manýry překovat do jiné roviny našeho vnímání. A neděláme to kvůli nim, ale kvůli sobě. Mně by jinak už asi hráblo. Při poslední návštěvami moje maminka řekla: „Tak hubneš, nebo jsi furt oplácáná?… Zatím vidím moc nehubneš, co?“ Já se na ni usmála a řekla: „No drž mi palce, já se snažím.“ :-)

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Žena. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u “Umíme odpouštět svým rodičům?

  1. Klobúk dole, ja som absolvovala asi pred rokom proces odpustenia rodičom / najprv mame a potom otcovi /.
    Nič som im nezazlievala, len to, že svojím celoživotným odmietaním mňa mi ešte dnes dávajú najavo, že za zlé vzťahy možem ja. Našťastie som všetko pochopila a zrelo vyhodnotila a odpustila.
    Ale ostalo niečo, čo ja konečne nazývam ODSTRIHNUTIE PUPOČNEJ ŠNÚRY a nikdy nečakám nič normálne, racionálne, dobré, lebo ako ja sa trápim s následkami ich „výchovy“ celý život, oni sú tiež podobné obete svojich povodných rodín.
    A ešte, čo som sa naučila: vytýčiť HRNICE / nedovoliť aby mi už viac ubližovali/ , jednoducho ja by som svojej matke / taktne a bez emócií / povedala, že to ako som “ oplácaná“ je to, s čím sa borím sama a keď mi nemieni pomocť, tak nech to nekomentuje. Je to nespravodlivé, lebo za tú „oplácanosť“ može aj ona, lebo to je aj genetika a aj výbava z rodiny. A keď niekde nie sú dobré vzťahy a napatie niekde sa to odrazí a keby len na mojom veľkom zadku sa to odrazilo, tak by to bolo fajn…… :-/
    Prajem veľa sily a VIVAT váš Blog, rada sa tu ešte vrátim niečo prečítať.
    Zuzana Moučková, Košice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>