Tu trubičku si neber, drahá.

Každý z nás má nějaký vztah ke svým matkám a otcům a asi každý by o tom mohl vyprávět hodiny. Já se zde zaměřím na svou drahou maminku, jejíž věrnou kopií údajně jsem. Celý život mě podporovala jak finančně, tak citově, voláme si každý den, řekla bych, že máme pěkný vztah. I přesto, možná jako správná matka a dcera, máme vůči sobě některé nepřekonatelné bloky. Moje maminka je pragmatická lékařka v řídící funkci a její manažerské schopnosti uplatňuje, ač nevědomě, i doma. Sice už mám svoji rodinu i domácnost, ale to ničemu nebrání.

Moje matka, a jistě to se mnou pokaždé myslí dobře, mi už od mých patnácti let neustále opakuje tyto věci: 1. mám špatný účes, 2. jsem oplácaná, 3. oblékám se nežensky, a od mých 28 přidala kolovrátek „měla by ses vdát a mít děti“.

Účes: Představte si, kdyby vám někdo každé ráno, když jdete do školy, nejdříve střední, pak vysoké, sdělil s útrpným výrazem ve tváři, že máte strašný účes, který vás dělá starou a nesluší vám. Já si na hlavě mohla udělat cokoliv a vždycky to bylo špatně. Když jsem měla dlouhé vlasy, matka mi nutila kratší střih, když jsem měla ten, chtěla, abych měla dlouhé a nosila culíčky, prostě pokaždé všechno naopak. Došlo to tak daleko, že jsem se snažila nepotkat se s ní během ranního vypravování, abych se vyhnula jejímu zklamanému výrazu. Když jsem se přestěhovala do Prahy, našla si jiné metody, jak mi „zvedat“ náladu. Jednou jsem měla rande. Úžasný chlapec, romantika, večeře, pak byl u mě… a v takové příjemně rozválené náladě se ozve telefon. Maminka se ptá: „Co děláš? Máš puštěnou televizi?“ Dávali tam zrovna 1. řadu seriálu Rodinná pouta, kde je jednou z hlavních hrdinek Marie, šarmantní holka s krátkým roztřapeným účesem. A máti zcela vážně říká: „Vidíš tu holku? Teď!… Tak takhle nějak si představuju, že bys měla mít účes.“ Po 10 vteřinách ticha jsem mlčky zavěsila telefon.

Tloušťka: Začnu poslední „událostí“. Nedávno jsme měli rodinnou oslavu na Moravě. Přítelova rodina, strýčci, tetičky, jak to má být. Pozvána byla i moje pragmatická maminka a můj strejda. Všichni se veselili, stoly plné jídla a hlavně napečených sladkostí. Místní specialitou jsou hlavně trubičky, jinak řečeno kremrole, má celoživotní vášeň. Tak si to takhle zamířím k centrálnímu stolu, beru si trubičku a vkládám ji do úst. V tom moje matka přede všemi a nahlas zavelí: „Tak to nejez, ne?“ Strejda na to, že proč? Já s plnou pusou přimhuřuji oči a snažím se jí varovat, aby to nedělala. „No sladký, ne? Abys moc nepřibrala“. Zabít je málo!!! Že mi bylo trapně, nemusím zdůrazňovat. Ještě jeden příklad. Když jsme u máti na návštěvě, moje babička pokaždé napeče buchty. Všichni se jimi cpeme, jak taky jinak, že, mňam. A jednou mě máti takhle tiše pozoruje a pak tiše zahlásí: „Máš na břiše špeky, víš to?“ A tohle poslouchám pravidelně. V období, kdy jsem pohublá, mně ovšem nechválí, nýbrž varuje: „Aby z tebe nebyla anorektička!“

Špatné oblečení: Není to takový masakr, jako s účesem, ale prakticky také pokaždé špatně. Většinou není spokojená s tím, že nosím jen kalhoty, ale hlavně stále chodím ve smutných barvách a všechno je to na mě jaksi upnuté. Moje maminka má obsesi kupovat o jednu až dvě velikosti větší oblečení. Když jsem od ní dostala nějaký hadřík, většinou na mě plandal. Už když jsem byla na základce, pořídila mi takový fleecový kabátec se šálou o velikosti XL (normálně nosím celý život M). Tenkrát se nosily vycpávky, takže jsem vypadala jako udatná obranářka v rugby. Prý aby to bylo pohodlné, „na lítačku“. Jednou mi z USA na mé přání dovezla černý svetr s výstřihem do V. Když jsem si ho oblékla, véčko mi propadlo až ke kolenům. Ach jo.

Vdavky: To by bylo na dlouhý román. Když mi táhlo na 28, maminka se začala obávat, že se nevdám, nebudu mít děti a bude ze mě upracovaná osamělá manažerka. Bohužel ve věcech intimních a partnerských v našem vztahu vládlo a dodnes vládne tabu. Máti neumí na toto téma komunikovat, a pokud se o to pokusí, je to vždy s nádechem trapnosti a strohosti. Neví nic podrobnějšího o mých životních vztazích, problémech, radostech. Přesto mě do mých 33 pravidelně zásobovala výčitkami typu: měla by ses vdát a mít děti, jak to, že ještě někoho nemáš, slib mi, že se vdáš apod. Prostě ke mně přišla, řekla něco z tohoto repertoáru, přidala buď útrpný, nebo pohrdavý výraz ve tváři a zase odkráčela – moc povzbuzující tečka za každým víkendem, kdy jsem ji přijela navštívit. Moje matka ale moc dobře ví, že má zdrženlivost týkající se svatby má kořeny právě u ní – moji drazí rodiče mi mnoho let dokazovali, jak může být manželství naprosto zbytečné.

Na závěr perlička v podání mé kamarádky, se kterou jsme právě nedávno řešily téma, čím nás štvou naše matky a otcové. Poté, co jsme si ji pěkně postěžovala na zakázanou trubičku, odvětila: „To nic není, drahá, můj otec mi tuhle zcela vážně řekl, že pokud nechci přijít o přítele, zvlášť pokud je mladší, nesmím ke snídani chodit se svým ksichtem nenalíčená.“

Tak co vy? Máte někdo něco lepšího? :-)

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Žena. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Tu trubičku si neber, drahá.

  1. skvělý, přesný a trefný. Náhodou jsem na tyhle stránky narazila a už s dovolením, zůstanu :-) díky! Kamila

  2. Díky, Kamilo, zde potěšená autorka. Vypadá to, že máte podobné zkušenosti, nechcete taky něco napsat? :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>