Musíš si věřit – omšelé, ale pravdivé

Moje máma říká, že umět řídit auto patří k sociální inteligenci. Od svých 18 let mám řidičák, ale od svých 18 neřídím – chyba. Čas od času jsem usedla za volant, ale nervozita a nejistota vždy zvítězily a já se další roky oddávala veřejné dopravě. A musím konstatovat, že mi to ani nevadilo. K posledním Vánocům jsem dostala lstivý dárek – kondiční jízdy Prahou. No nádhera, řekla jsem si s vyděšeným výrazem ve tváři. Pak jsem si ale řekla TEĎ NEBO NIKDY! Moje instruktorka je jadrná žena, která už v 25 letech učila vojíny řídit Tatrovky. Moc se se mnou nepáře, je sprostá na hulvátské řidiče a troubí na ně. Věděla, jak mě povzbudit: „No přece nebudeš závislá na chlapovi, ne?“ Pravda, taky důvod.

Mám za sebou 20 jízd a jsem zvědavá, jak to budu zvládat naostro. 17 let se bojím řízení, 17 let se mu vyhýbám, 17 dlouhých let vymýšlím všechno možné, abych nemusela za volant. Proto je teď pro mě šokující zjištění, že to zas tak „nebolelo“, že mi to docela jde a že to všechny ty strachy byly docela zbytečné. Tento pocit jsem neměla poprvé. Jsem trémistka, ze všeho mám předem obavy a nevěřím si. Holt už jsem taková. Když jsem čekala na svoji druhou jízdu, přifrčela do autoškoly zachovalá čtyřicítka ukázat svým učitelům čerstvý řidičský průkaz. Tolik úsměvů, energie a nadšení jsem dlouho neviděla. Svůj uragán životní síly korunovala slovy: „Tak, a teď si udělám vysokou!“ Napadlo mě, že je možná po rozvodu nebo nějakém jiném životním zlomu a teď si chce splnit všechno to, na co dřív neměla sílu nebo kuráž.

Co tím chtěl básník říci? Jen to, že není laciné říkat, že si v první řadě musíte věřit. Už mnohokrát jsem si v životě vyzkoušela, že nejhorší obavy jsou vždycky předtím, než „vykročíme“, předtím, než uděláme první změnu, tam se strachujeme nejvíc. Změna samotná už tolik nebolí, že ne? Tak si říkám, kolika zbytečnými strachy jsem si v životě zkazila šanci něco začít, posunout se v profesi výš, poznat víc někoho, kdo se mi líbil, ale já si nevěřila… Už 3 měsíce před státnicemi na vysoké jsem se hroutila. Bože, existuje na tohle nějaký trénink? Zůstane trémista do konce života trémistou? Poraďte, napište své zkušenosti a příběhy. Děkuji.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Žena. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>