Labil nebo srabil?

Tak Vánoce mám zdárně za sebou a v posledních hodinách tohoto roku vzhlížím k novým zítřkům. Nemám ráda Silvestr, protože nemám ráda davy, davové radovánky a 1. ledna mám zpravidla depku. Letos se těchto pocitů nebojím, protože v rámci novoročního předsevzetí začínám některé věci poctivě ignorovat a filtrovat věci nepodstatné od podstatných. K tomu potřebujete pár facek – nikoliv těch manuálních, ty by byly fajn, ale takové ty materiálně-společenské políčky, se kterými nepočítáte a které vám otráví jinak poklidný životní rytmus.

Mám jednu velmi drahou kamarádku, kterou považuji za mé téměř identické psychické dvojče. Máme podobně náladové bouře, citové vzlety a pády a na mnoho věcí nahlížíme stejně. A protože si často ani nepotřebujeme nic vysvětlovat, používáme pro ušetření času praktickou terminologii. Jsem „labil“ – něco mě rozhodilo, vstala jsem nesprávnou nohou, jsem citově rozhozená (i bezdůvodně); jsem „srabil“ – horší obdoba labila, přidává se navíc pocit naštvanosti a vzteku (i bezdůvodně).

Takže má prosincová srabilita vypadala asi takto:
Pošťačka s podivným výrazem ve tváří mi přinesla obálku se zeleným pruhem – trochu mě polila horkost. Před pár lety jsem prodávala byt a stěhovala se jinam. Nevědouc o nedoplatku v pojišťovně a urgencích na staré adrese jsem si za tři roky vysloužila soudní obsílku, která mi uděluje zaplatit nehezkou částku peněz vymahačské agentuře a uhradit soudní poplatky, to vše dříve, než mi na dveře zaklepe exekutor – před Vánocemi parádní zpráva. Druhý den jsem si ze samé radosti rozbila dosti stupidním způsobem téměř novou sklokeramickou desku. Najednou mi připadlo jako dobrý nápad dát své skleněné kořenky do poličky nad digestoří a všechny mi po jedné vypadly na desku, která praskla. Můj drahý mě naštěstí neviděl, jinak by mě musel prohlásit za nesvéprávnou. A aby naše domácí tragikomedie měla pointu na úrovni, prasklo nám hydraulické (samo se pokládá dolů) záchodové prkénko patřící k luxusní designové hranaté záchodové míse. Nové nás přijde na 6 tisíc korun, takže jsme použili širokou izolepu a sedáme dál. O nic nejde, jsou to jen věci. Pokutu i úroky jsem pojišťovně zaplatila a dělám, že se to nestalo. Ale otrávilo mě to pěkně.

Mnohem více jsem ale byla v prosinci labil:
Někde jsem četla, že unavený člověk má sklony k (sebe)lítosti. Možná je to způsobené mou dlouhodobou spánkovou deprivací (to moje půlroční dítě nespí a nespí), ale poměrně často mě teď přepadá pocit, že žijeme ve světě, který plodí mnohem více negativ než pozitiv, a že se všechno bude jen zhoršovat. V prvé řadě nesnesu zprávy o týraných dětech. Zdá se mi, že čeští, patrně frustrovaní rodiče začínají být experti na nehezké chování ke svým dětem. Z doslechu svého okolí se jen za poslední dobu dozvídám o každodenním neustávajícím dětském křiku v jednom pražském činžáku, o movitých rodičích, kteří svojí překrásné malé dcerce dávají jíst starý šlichty a mají problém jí koupit knížku nebo pastelky, o chlapci, který hovoří o sebevraždě, za což může poděkovat svému satanistickému otci atd. atd. Nebudu pokračovat, abych nebyla ještě větší labil.

Bylo mi ale smutno i z jiných věcí. Volal mi můj táta. Žije v Řecku, jehož blížící se ekonomický pád odmítal dlouho připustit. Jeho poslední telefonát mě opravdu roztesknil. Měl smutný hlas, pochopil, že „se všechno hroutí“ a „nastane chaos“. Jeho známí, dříve například učitelé na vysokých školách, mu volají, zda nemá 20 Euro na jídlo, mnozí jeho přátele splácejí hypotéky a přišli o práci, někteří rodiče, jak jsem se dočetla, jsou dokonce nuceni dát své děti do ústavů, protože je nemohou uživit! Můj táta je v důchodu a může si gratulovat. Sice mu snížili důchod, ale má kde bydlet a co jíst. Ach jo, moje milované Řecko, chci tě zpátky jako dřív!! Ale ono asi nic nebude, jako dřív, všechno je v mlhavé budoucnosti a celý svět svírá nejistota.

A do toho mi ještě umřel Havel – symbol mého mládí, symbol vzdělanosti a charakterové kvality, kterou dnes moc nevidíte. Kdyby mu komouši nezhuntovali v kriminálu plíce, mohl tu ještě 10 let být. Sice by toho už moc nezměnil, ale věděla bych, že „dobrý člověk ještě žije“. Přestávám být homo politikus, protože se na ty polovzdělané a prospěchářské pány z parlamentu a vlády už nemůžu ani podívat. Ještě vloni po posledních volbách jsem po dlouhých letech měla pocit, že tahle skvadra by snad mohla v naší zemi provést něco kladného. Teď se divím, jak ještě někdo může sledovat politické debaty v médiích.

No nic, další rok skončil a jedeme dál. Věříme, že bude líp a chceme, abychom hlavně zůstali zdraví. A fakt na ničem jiným nezáleží. Takže si dávám předsevzetí, že přestanu kňourat a míň se trápit nad věcmi, které nezměním a pokusím se občas udělat něco, z čeho budu mít radost nejen já a moje rodina, ale třeba někdo jiný, úplně bezvýznamný.

Přeji všem lidem dobré vůle psychicky, fyzicky i materiálně zdravý rok 2012!!!!!!!!!!!!!!!!

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Žena. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Labil nebo srabil?

  1. Po přečtení tohoto příspěvku jsem málem taky sklouzla k labilitě, ale tentokrát jsem se ubránila. Mnohokrát v životě jsem dospěla k přesvědčení, že můj život je taková houpačka, takže když jsem jednou dole, musí zákonitě přijít i stav, kdy jsem nahoře. A světe div se – funguje to. Dokonce jsem o tomto jevu četla knihu, která přesně o tom pojednává. Velmi mne to povzbudilo. Takže pokaždé, když „to“ na mne přijde, snažím se brát věci pozitivně. I když je to někdy velice těžké, to přiznávám, a někdy na hledání pozitiv prostě nemám sílu nebo náladu a nechám sama sebe v té „depce“ náležitě vymáchat. Smutním pak nad svým pohnutým osudem a trpím sebelítostí . Ve skutečnosti se mám báječně a mám vše důležité, co jsem v životě mít chtěla. A co z toho vyplývá ? Podle mne to, že jak se cítíme, je otázkou naší vůle CHTÍT vidět věci pozitivně. Prasklá sklokeramická deska je lepší než prasklé slepé střevo (byť to by možná vyšlo laciněji :-) ) a prasklé záchodové prkénko je taky lepší, než třeba prasklé vodovodní potrubí a vytopení sousedi. I když chápu, že to asi naštve. A hned se mi sem cpe otázka: štvaly by nás takovéto malichernosti i v případě, že bychom měly starost třeba o zdraví dítěte? Nebo o to, zda na té sklokeramické desce budeme mít co uvařit k jídlu? Asi těžko. Takže závěrem. Dokud náš trápí takovéto věci, jsme vlastně šťastné ženy. Sice nedokážeme ovlivnit běh světa, ale můžeme se alespoň snažit soustředit se spíš na to lepší. Jinak bychom se musely zákonitě zbláznit :-) A závěrem? Ještě horší, než být dočasně srabil nebo labil je… být debil (strašně špatně se to léčí, mnohdy je to trvalé). A jestli se mi tento příspěvek smaže, než ho sem umístím, tak se asi picnu :-/

    • Vyborny komentar, se vsim naprosto souhlasim! Zaverecna cast s debilem me dostala a prestala jsem byt momentalne labil a jsem stabil:) diky!!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>