Komunikace ad absurdum

Výjimečně mi dovolte vrátit se v čase o 3 roky zpět. Tehdy jsem nastupovala do nové práce a šla mi ze všeho hlava kolem. Většinou mi trvá 3 měsíce, než si na nové prostředí zvyknu, mám z toho pokaždé nervy a díky své pochybné sebedůvěře vždy pochybuji, že to zvládnu. Ale vždycky to nakonec zvládnu. Mé malé peripetie u posledního zaměstnavatele (i přes počáteční těžké antipatie k šéfovi jsem tam dodnes) pochopí hlavně ženy – manažerky s netechnickým vzděláním, pracující v technickém prostředí – v mém případě v oboru informačních technologií. Tenkrát jsem vše vyprávěla jedné novinářce, která trvala na tom, že to musím napsat. A světe div se, můj fejetonek se objevil v jednom odborném IT časopise a sklidila jsem poměrně dost kladných ohlasů. Jeden vyloženě technicky zaměřený kolega mi tenkrát napsal: „Ha ha, konečně jsem něco dočetl do konce“.

2008: Již pátým rokem pracuji v tajemném světě ICT a ještě stále si připadám jako prostá absolventka filozofické fakulty v říši divů. Nebo spíš obdivu. Upřímně, vzdávám hold svým „nabušeným“ kolegům, kteří jsou v oboru velkými znalci a které někdy z lásky nazývám „Megabajty“. Když ovšem někdy „Megabajt“ (natož „Gigabajt“) narazí na filozofii, nastávají vzrušující okamžiky.

Nedávno jsem nastoupila k novému zaměstnavateli. Procesy, směrnice, metodiky, organizační postupy, to vše jsem začala s notnou dávkou stresu vstřebávat. Netušila jsem, že tou největší výzvou pro mne bude domluvit si schůzku s kolegou, který seděl jen pár metrů ode mne. Jeho výzva „Naplánuj mi schůzku dle mého kalendáře, pls,“ mi připravila velké dobrodružství. Nejdříve jsem potřebovala objevit, nastavit a prostudovat tzv. veřejné složky ve svém Outlooku, kam mají přístup všichni zaměstnanci. Po několika otázkách, směřovaných na kolegy napříč profesním spektrem, jsem uspěla u naší recepční, která mi ochotně ukázala onu tajemnou komnatu firemních setkávání.

Po úspěšném zaškolení a odeslání požadavku sdílet s mým vytouženým kolegou kalendář mi za dva dny přišlo potvrzení. Fajn. Podívala jsem se na seznam jeho naplánovaných schůzek a našla volnou hodinku, která nekoliduje s mým kalendářem. Skvělé. Ale kde se potkáme? Ve firmě máme tři zasedací místnosti. „To si musíš nasdílet,“ houkla na mě milá kolegyně z HR. Ale jak, kruci? Volám na pomoc největšího „Megabajta“ firmy, který mi s pohrdavým výrazem ukazuje složky všech tří zasedaček v Outlooku. Stydím se, ale úspěšně postupuji. Už vím, kdy a kde se můžeme sejít. Ještě by se nám hodil dataprojektor. „To si musíš nasdílet,“ houkla na mě druhá milá kolegyně z HR.

Největšího „Megabajta“ nevolám, musím to zvládnout sama. Z veřejné složky konečně posílám pozvání na schůzku a zjišťuji, že to nejde. Má lepšící se intuice mi radí poslat návrh ze složky mého osobního kalendáře. Odesláno! Raději kontroluji údaje a zjišťuji, že jsem se spletla o 30 minut. Rychle posílám update s omluvou. Výsledek? Nepotvrdil. Co jsem udělala špatně? V „den D“ mi to nedalo a šla jsem na schůzku s vírou, že pravda a láska přeci jen zvítězí nad elektronickou komunikací… A všem filozofickým fakultám v říši divů vzkazuji: nezvítězily! Takže se ho příště zkusím zeptat přímo u jeho stolu: „Máš čas ve středu ve dvě?“ Ale obávám se, že neuspěji a budu se muset nasdílet s dalšími bezmála 400 kolegy ve firmě. Aspoň se nebudu flákat.

Už ve 30. letech minulého století popsal americký sociolog R. K. Merton koncepci tzv. nezamýšlených důsledků jednání. Podle ní jednání, vedle důsledků, s nimiž jednající počítá, vede i k důsledkům zcela nezamýšleným, které mohou svým významem nakonec převážit. A měl svatou pravdu!

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Žena. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>