Kdysi jsem jako studentka sociologie psala na škole práci o tom, jak se svět díky technologiím zrychluje. Jak ovládáme a zároveň jak nás ovládají technologie, jak je těžké do toho vlaku nenastoupit a snad ještě těžší z něj vyskočit, když už nám z toho jde hlava kolem. No jo, jenže to bylo před 10 lety, pro mne obrovský kus života, ve vývoji lidstva titěrná tečička na časové ose. Pamatuji si, jak jsem si jako první ve druhém ročníku pořídila mobilní telefon. Byl malý, fialový a vypadal jako hračka. Někteří spolužáci, takoví ti spořádaní vyznavači francouzské sociologie (není podstatné, o čem to je), se díky tomu na mne dívali skrz prsty – tenkrát jsem pracovala v odporně komerčním rádiu a ještě si vzala pozérský mobilní telefon! No jo, jenže já věděla, že za rok ho budou mít všichni. A dnes je to ještě mnohem komplikovanější…

Čím jsem starší, tím mám radši svůj klid a hlavně soukromí. Asi je to normální vývoj jedince, který dříve poměrně často navštěvoval kavárničky, pártičky a trávil spoustou času debatováním, či spíše klábosením o všem a o ničem. Tenkrát jsem měla čas a energii řešit nepodstatné, dnes nemám čas ani energii řešit podstatné, třebas to, jakým směrem se bude ubírat můj další život (zatím jsem na to nekápla, jen jsem se rozhodla odejít z práce, ale o tom zas jindy). Pokud mne chce někdo navštívit, natvrdo si vybírám, dnes už ano. Není nic horšího, než strávit celý den úmorným čekáním, až úmorná návštěva konečně odejde, protože nevidí, že se po 3 hodinách už nedokážu ani soustředit, natož příjemně bavit se dvěma malými harantíky po boku, a servíruje mi jedno zbytečné téma za druhým. Nicméně pokud jde o mé opravdové přátele a milé známé, setkání s nimi je pro mne radostí a duševní vzpruhou.

Jenže návštěva nakonec odejde, ale některé věci vás otravují stále dokola. Jakožto absolventka oboru sociologie musím říci, že v dnešním technokratickém světě se velmi dobře uplatňuje heslo „Vyhodíš ho dveřmi, přijde oknem“. Kdo? Vaši virtuální přátelé či spíše známí, nebo neznámí. Pracuji v PR, a proto „chca nechca“ musím používat různé aplikace, kterými se dnešní moderní doba masově dorozumívá. Aktivně a ráda používám Outlook, ICQ, Skype a ještě snesu firemní komunikátor. Práce je jedna věc, tam je to přínos – vyřeším několik věcí jedním kanálem a šetřím čas a energii. V soukromé komunikaci je to jiné. Přesněji řečeno, že to (a teď vyslovuji pouze můj osobní názor) otravné, ploché a nudné. 

Před dvěma lety mi má mladší kolegyně s údivem řekla: „Ty nejsi na Facebooku (FB)??? Tak to neexistuješ, holčičko.“ Vybavilo se mi, jak jsem svému stařičkému milovanému dědouškovi marně vysvětlovala, jak má zacházet s mobilním telefonem. Abych tedy nebyla mimo, založila jsem si na FB profil. Během následujících týdnů mi milý FB našel tolik přátel, že jsem z toho byla v sedmém nebi – myšleno ironicky, samozřejmě. Od té doby mi pravidelně na můj email chodí upozornění, že už jsem na FB dlouho nebyla (ty, ty, ty!) a mám tam věci na vyřízení – někdo má narozeniny, někdo okomentoval nebo vystavil své „stavy“, někdo okomentoval něčí fotky nebo něco vystavil na zeď, někomu se něco děsně líbí, někdo mě někam zval, někdo se mnou chce kamarádit a já mu to ještě nepovolila, někdo mě zve do nějakého spolku nebo že bych mohla kamarádit s tímhle nebo s tímhle, protože ten se zná s tímhle a ten je zase z okruhu přátel někoho z mého okruhu přátel. Na FB jsem tak 1 x za 2 měsíce hlavně proto, abych vyřídila to nejnutnější a dal mi zase na čas pokoj. Nemohu si pomoci, ale nic zajímavého, při vší úctě k panu Zuckenberkovi, na tomto fenoménu dnešní doby nenacházím. Nemohu pochopit, jak může někoho bavit nebo snad naplňovat trávit denně hodiny komentováním větších či menších blbostí, vystavovat tam své fotky, pěstovat povrchní přátelství a dávat přednost virtualitě před realitou. Nikoho neodsuzuji, to v žádném případě, jen se tomu divím. Vždyť i když bych měla na nějaké sociální síti 400 přátel, není to dohromady víc než jeden skutečný přítel vedle nás! Je FB a jemu podobní dobrá berlička pro ty, co normální vztahy nedokážou pěstovat, nebo je lákadlo v tom, že tam jsme tak trochu někdo jiný a troufneme si víc, než bychom si troufli na ulici? Ale to je asi obecná výhoda internetu, že. Pociťujete uspokojení, když napíšete, že „tato fotka se líbí uživateli XY“ a nic víc?

Někdy si připadám jak v Matrixu – jeden svět reálný, druhý kybernetický. Tuhle si mě na Icq našel nějaký Jarda z Pardubic – já blbec jsem si ho přidala do seznamu. Každý den mi posílá milostnou báseň, své fotky, píše mi, jak jsem nááádherná…chudák, kdyby tušil, že se rozplývá nad 8 let starou fotkou a jak u jeho básní dělám znuděné obličeje… Je mi ho líto, je po mrtvici a je mi jasné, že jako invalidní důchodce rád navazuje „vztahy“ po internetu. Dneska si ho asi vymažu nebo mu zablokuji přístup, co naplat. Před rokem mi zase psal jeden Turek, dle fotky docela fešák (pokud to byla jeho fotka). Psal mi pořád a mě to obtěžovalo. Když jsem neodpovídala často a hned, rozčiloval se, že jsem chladná a nemyslím přátelství s ním vážně. Napsala jsem mu, že má pravdu, že žádní přátelé nejsme. Už mi nenapsal.

Zkrátka jak už samotné aplikace říkají svým názvem, jde o „instant messaging“, neboli instantní zprávy – objeví se, zmizí, zapadnou do historie a nezanechají žádnou stopu. Nedávno jsem byla svými známými emailem vyzvána k jejich následování na Google+, Facebook Professional a LinkedIn a všechny jsem smazala. Jeden kamarád mi pak volal a nechápavě se tázal, proč opakovaně ignoruji jeho žádosti. Tak jsem mu řekla, že proto, že je mi milejší, když mi zavolá. A tak všem facebookům vyhlašuji bojkot a čekám na někoho, kdo mi vysvětlí, o co všechno přicházím. Pokud přijdu o své kybernetické přátele, mrzet mě to určitě nebude.

Nedávno mi můj partner položil otázku: „Ty znáš Karla Wagnera? (jméno je smyšlené, ve skutečnosti jde o poměrně známého šéfredaktora poměrné známého ICT webu)“ Já na to, že ano, ale ne osobně. Odpověděl: „To je zajímavý, on je má na facebooku mezi svými přáteli“…